Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rituály a zvyky Velikonoc

26. 1. 2013

Po neděli Černé ( ženy oblékaly nevýrazné barvy ) nebo také Pučálné ( podle typického postního jídla ), Pražné ( podle pokrmu zvaného pražmo ), Kýchavné ( kýchneš-li třikrát, budeš celý rok zdráv ), Družební ( též Družbadlná neboli Družbadlnice: kdo se chtěl po velikonocích oženit, chodil tento den s družbou na námluvy ), Smrtné ( v kostelích se zahalovaly kříže a někde vynášela Smrtka ) a Květné ( na památku slavného vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, kdy ho vítali lidé palmovými ratolestmi se světí jívové nebo i jiné větvičky ) nastal konečně Pašijový nebo také Svatý týden. Začínal Květnou nedělí a končil Velikonočním pondělím.

Škaredá ( Jidáš se mračil na Krista a pak ho zradil ) nebo také Sazometná ( vymetaly se komíny ) středa zahájila sled důležitých dní z hlediska liturgického, ale i lidového.

Název Zeleného čtvrtka pochází už z 12. století a je zřejmě odvozen jednak od zeleného kněžského roucha a druhak od pověry, že se v tento den může jíst pouze zelená strava - špenát, zelí, hrách, jarní byliny. Ačkoliv je možné, že zelenina se začala jíst právě kvůli názvu:-). V tento den "odlétají zvony do Říma", což v praxi znamenalo, že při večerní mši se naposledy zvonilo na zvony a pak až do sobotního Vzkříšení musely mlčet. Jindy pravidelné zvonění ráno, v poledne a večer obstarávali místní chlapci s různými klapadly a řehtačkami. Jako malá jsem s krásně vyřezávanou řehtačkou po tatínkovi takhle lítala s klukama po vsi celý den. Původní smysl řehtání se postupem doby jaksi vytratil. Zelený čtvrtek byl ale i dnem rituálů spojených s očistou a ozdravěním těla. Lidé se omývali ranní rosou, aby zabránili onemocněním, ba i papež dodnes omývá po vzoru Ježíše nohy starcům, což je vyjádřením pokory ke starým a chudým lidem ( proto se také v kostelích světí kromě ratolestí i voda jako symbol čistoty a zdraví ). Další úkony se týkaly očisty a úklidu domu. Vymetené smetí se pálilo nebo vynášelo za plot či vesnici, aby se v domě nedržely myši, blechy a jiná havěť. Večer se dům vykropil svěcenou vodou.

Velký pátek je nejtišší den v roce, den křesťanského smutku. Nekonají se mše, nehrají varhany, nezvoní zvony. V mnoha domácnostech se tento den nepracovalo, málo se mluvilo a jedla se jednoduchá postní jídla. Tento den se hrávaly pašijové divadelní hry, což bylo lidové ztvárnění života a hlavně smrti a vzkříšení Ježíše. Často bývalo součástí her procesí, jak je ještě známe například z Filipín. Muži vláčeli na ramenou těžké kříže po vzoru Krista a za nimi kráčeli mrskači s důtkami. Marie Terezie tato procesí zavrhovala a Josef II. je dokonce zakázal. Pro obyčejné lidi byl Velký pátek plný magie a kouzel. Všechno, co tento den dělali - věštby, motlitby i běžné úkony prý mají obzvlášť velkou sílu a účinnost. O očistě vodou už jsem psala, ta byla blahodárná i pro dobytek a pro očistu domácnosti. Největší sílu měla voda v místě soutoku několika pramenů nebo voda, která protekla mlýnským náhonem. Lidé ji považovali za vodu živou, byla nabírána ještě za tmy a nesmělo se při tom mluvit. V domácnostech byl Velký pátek dnem plným zákazů. V hospodářství ani na poli se nesmělo pracovat (půda je v tento den posvátná, protože do ní byl uložen Ježíš). Hospodyně netkaly ani nepředly, někde dokonce ani nezametaly a nepraly. Řada pověr se vázala na strach z čarodějnic a nebezpečí uhranutí. Z domácnosti se nesmělo nic půjčovat. V tento den se také otvíraly ukryté poklady země a Blaník se svými rytíři.

Bílá sobota je poslední den dlouhého půstu. Název se odvozuje od bílého oblečení novokřtěnců (pohané, kteří přešli do řad církve jako dospělí). Byl to den, ve kterém se křesťané připravovali na oslavu Ježíšova zmrtvýchvstání, které symbolizovalo novou naději a radost a bylo klíčovým okamžikem roku. Páteční ticho a ponurost vystřídaly hlahol zvonů, hudba, zpěv a světlo (oheň). Svěcení ohně byl jeden z příkladů, kdy církev nedokázala vymýtit pohanský zvyk (v tomto případě keltský rituál pálení ohňů na přelomu zimy a jara), a proto jej vzala za své a přetvořila k obrazu svému. Před noční bohoslužbou, nazývanou vigilie (bdění), se posvětí oheň rozdělaný před kostelem a od něho se zapálí svíce (paškál). Od jejího plamene si potom zapalují své svíčky věřící. Uhlíky a popel z ohně měly také magickou moc a bývala o ně tlačenice. Tímto popelem se sypaly louky, doutnajícími uhlíky se zapaloval doma nový oheň, studené uhlíky zastrčené za trámy chránily stavení před požárem a z ohořelých dřívek vyřezané křížky ochraňovaly stavení před kroupami, povodní, vkládaly se do základů nového domu apod. Slavnost Vzkříšení nebyla původně liturgická, byla však natolik oblíbená v celé střední Evropě, že ji církev prostě zařadila do svých oficiálních oslav. Podstatou bylo procesí (průvod slavnostně oblečených lidí), které přeneslo kříž symbolicky uložený o Velkém pátku v božím hrobě v kostele zpět k hlavnímu oltáři. V době baroka se z tohoto původně skromného obřadu vyvinul majestátní a přezdobený průvod městem nebo obcí, kde se kromě kříže nosily sochy a obrazy Krista. Organizace procesí se ujímali představitelé obce, členové cechů a spolků, kteří se chtěli hlavně blýsknout a s původním záměrem měla tato procesí málo společného. Od Vzkříšení do konce Velikonoc měli mladí svobodní lidé možnost vyznat lásku svému milému či milé. Skončil půst a rozjímání a mládež se opět chtěla bavit. Hezkým zvykem z té doby byly tzv. chodníčky lásky. Kdo myslel svůj vztah vážně a chtěl ho oznámit celé vesnici, vysypal nebo jinak označil stezičku od svého domu k domu milé či milého. Někdy ale takhle označili kamarádi "dobráci" stezku utajované lásky svého kamaráda. Tato tradice trvá v některých místech na Moravě dodnes, ovšem v modernější podobě - malují se šipky a srdíčka vápnem na silnici.

Velikonoční neděle připomíná, že Kristus vstal z mrtvých "za svítání prvního dne po sobotě". Tato neděle se také nazývá Velká nebo Hod Boží Velikonoční. Typická pro tento den je dopolední bohoslužba v kostele a sváteční rodinný oběd. V minulosti lidé v tento den přinášeli do kostela k posvěcení pečivo a vejce a doma z nich každý, včetně dobytka, dostal kousek. Dokonce existoval seznam potravin vhodných k požehnání (slanina, maso, holoubata, ryby, chléb, koláče, vejce, mléko, med). Mělo to i praktický důvod: po dlouhé zimě, kdy spousta potravin už mohla podléhat zkáze se tímto zkontrolovala a zaručila nezávadnost předložených pokrmů. Součástí tradic byla společná jízda či procesí kolem polí a tím rituální požehnání a zajištění příští dobré úrody. Tyto jízdy se konaly i v jiných obdobích a jejich pozůstatkem je dnešní slavná Jízda králů. Skončil půst a hospodyně se opět mohly věnovat svému kuchařskému umění. Slepice po zimě opět začínaly nést a tak se o Velikonocích vejci opravdu nešetřilo. Množství vajec obsahovala téměř všechna jídla, od mazanců až po masovou nádivku, která se jmenuje hlavička podle telecí hlavy, jež byla hlavní ingrediencí. Začínalo také rašit mnoho bylin, které byly hojně využívány hlavně při úpravě masa. Touto dobou se rodilo množství jehňat, telat a kůzlat, jejichž maso se stalo nedílnou součástí jarního jídelníčku.

Pondělí velikonoční už nemělo s liturgií nic společného, tento den patřil zcela lidové zábavě. Hlavně v Praze se konaly slavnosti (ševcovská Fidlovačka v Nuslích, slavnost pražských krejčí Slamník nebo Štrozok v Bubenči), poutě (Emauzská) a výlety do přírody. Hlavně v obrozenecké době to byla velká móda. V menších městech a na vesnicích se lidé bavili trochu jinak. Malováním vajíček je naše země unikátem. Nikde jinde nenajdete tolik technik, vzorů, šikovných maléreček ani tak všeobecné rozšíření mezi lidmi. O významu vejce a jeho symbolice bylo popsáno už mnoho papíru a tak jen několik postřehů a faktů, které třeba neznáte. Vejce bývala součástí obětiny už ve starověku. Nejstarší nález zdobeného vejce u nás pochází z roku 1020-1030 z Břeclavska. Vejce jako symbol života byla opředena i mnoha pověrami, konaly se kolem nich různé zvyky, obřady a obyčeje. Dávala se nejen do hrobů, ale také do základů nových domů (i Karel IV. při stavbě mostu použil tento obyčej). Sloužila k léčbě i k ochraně před nemocemi a uštknutím, k předpovědi počasí a věštění, pro zajištění dobré úrody a prosperujícího hospodaření. Lidé vejce vkládali do pole, kouleli brázdami, potírali jimi dobytek a samozřejmě je jedli. Katolická církev pochopitelně nezůstala pozadu a vysvětlovala některé obyčeje a jejich význam po svém a občas velmi svérázně. Tak například červená barva na vejcích prý značí krev Krista, kterou slepice zobaly pod křížem s umírajícím Spasitelem a zvyk dávat koledníkům vejce prý pochází z doby, kdy chodil Ježíš se svatým Petrem po světě a v jednom statku jim hospodyně neměla co dát, tak usmažila vejce. Po odchodu Ježíše se skořápky proměnily ve zlato. Hospodyně od té doby vejce nabízela každému okolojdoucímu, ale dalšího zlata už se nedočkala...Slovo kraslice pochází asi ze 14. století, ale jako označení pro zdobené vajíčko až ze století 19. v souvislosti s Národopisnou výstavou československou, konanou v Praze 1895. Teprve v průběhu dalších let se název ujal a rozšířil. Do té doby se malovaným vejcím říkalo malůvky, vyškrabovaná vajíčka, rejsky, straky, slaměnky, voblíkané, obtáčané apod. Až do konce 1. světové války se zdobila výhradně vejce plná, což souviselo s jejich významem a magickou funkcí. Až poté se začala zdobit i vejce vyfouklá, vejdumky. Pro odměnu koledníkům se ale nadále zdobí vejce plná, prázdná bývají na dekoraci a prodej.

Kdo by si myslel, že šlehání pomlázkou byl u nás vždycky zvyk rozšířený všeobecně, mýlil by se. To až v 17. století se z krajového zvyku stal celonárodní. Jihozápadní a jižní Čechy byly v minulosti tohoto zvyku ušetřeny. Zpočátku se vzájemně šlehali muži, ženy i děti, chudí i bohatí metlami z mladých vrbových prutů. Důvodem byl obyčej využívající magické vlastnosti zelených ratolestí. Velikonoční mrskání je ale obyčej typický pouze pro západní Slovany. Šlehání proutky se na mnoha místech doplňovalo ještě o polévání, postřikování nebo rovnou házení do vody. Tento zvyk se udržel zejména na Valašsku a ve Slezsku. Mnohem běžnější je tento zvyk na Slovensku, v Polsku a Maďarsku. Smyslem je tak jako u mrskání zajistit zdraví a krásu mladým dívkám.

Ačkoliv mám velmi ráda staré zvyky a obyčeje, mrskání je jediný zvyk, který mi vadí. Už jako malé holce mi přišlo nespravedlivé dostávat nařezáno, i když jsem zrovna nezlobila a první měsíc po svatbě, když k nám vtrhli moji kamarádi z party ve značně již podroušeném stavu a nemajíce v rukou ten cit, nadělali mi obrácenými konci důtek krvavá jelita, která mi novomanžel (byť něžně a s citem) léčil tři týdny, získala jsem k tomuto (původně jistě bohulibému) zvyku odpor doživotní :-) 
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář